Je začátek 21. století
Tedy doba, která je prakticky už zde. Vy se chystáte na konkurz. Častá změna zaměstnání je běžnou věcí , stejně jako častá mobilita všech vzdělanějších lidí. Jinak než na konkurz se už do žádného lepšího zaměstnání nebere - vše je standardizováno. Stojíte tedy před konkurzní komisí a chystáte se vypočítávat své klady - vzdělání, praxi, charakterové vlastnosti...
Tu najednou se vás někdo z komise zeptá: "A jste vy vůbec gramotný?"
"No dovolte??" zamračíte se na toho drzouna. "Číst, psát a počítat umím odmalička!"
"Tak tedy," opáčí mile komisař, "well, tell me, please, how much is ninety divided by eighteen, then read any paragraph from that newspaper here, write any clause..."
??? Zalapáte po dechu a zůstanete němí.
"Tak jste gramotný, nebo ne?" mračí se komisař čím dál více. "Aha - vy umíte číst, psát a počítat pouze česky... drahý pane (drahá paní, slečno), koho to ale dneska zajímá.... Na shledanou - nebo spíše sbohem."
Vysvědčení ze střední, ba i vysoké školy si můžete strčit za klobouk, když jste neprokázali ani základní gramotnost devítiletého dítěte. V dorozumívací řeči planety Země, v zemštině zvané dříve podle země původu angličtina. Pochopitelně. Jak jinak...
Je první třetina 21. století
A vy, dědečkové (nebo babičky), houpáte na klíně vnoučka. Asi desetiletého.
"Dědečku, dneska jsme se učili ve škole o historii řeči. Paní učitelka říkala, že zemština se dříve jmenovala angličtina. A že za tvého mlada u nás v českém a moravském euroregionu žili lidé, kteří uměli česky mnohem lépe než anglicky. Nikdo paní učitelce nevěřil - ale já jsem se tě chtěl raději zeptat sám..."
"Milý vnoučku, někteří lidé dokonce neuměli anglicky vůbec. A když chtěli mluvit s někým z Austrálie, Peru nebo Japonska, tak k tomu potřebovali třetí osobu, která se jmenovala tlumočník. Tlumočníci vymizeli ještě později než platnéři a mečíři - říkám ti to předem, abys to pak v dějepise nepletl. No a ti, kteří se angličtinu (vlastně zemštinu, jak se teď správně říká) rychle nenaučili, tak ti všichni skončili v ...."